Naše společnost se neustále vyvíjí. To je fakt, kterého si všimnul každý z nás. Pravdou však je, že zdaleka ne každý je tímto vývojem nadšený. Zejména u starší generace tak mnohdy můžete slyšet, že by se nejraději vrátili do minulosti. A to i když jim řeknete, co je dnes oproti tehdejší době lepší.

Toto samozřejmě není žádný nový jev. Ve skutečnosti je starý v podstatě jako lidstvo samo, i když v minulosti nebyl tak silný. To však bylo především z toho důvodu, že až do začátku vědecko-technické revoluce nedocházelo k tak velkým změnám a tak rychle, jako je tomu nyní. A čím větší jsou tyto změny, tím větší je i touha po starých časech.

Ta souvisí především s tím, že tehdejšímu světu rozuměli a vyznali se v něm. Dnes mají pocit, že namísto toho, aby byli jeho součástí, svět zkrátka jen plyne kolem nich, a oni s tím nemohou nic dělat. Moderním technologiím příliš nerozumí a tak pro ně není snadné zapojit se do dění.

Svou roli v tom hraje samozřejmě i nostalgie. Díky ní se potlačují ty špatné vzpomínky a zůstávají jen ty dobré, případně se i ty špatné vzpomínky stávají dobrými. A tak si nevzpomenou na různé problémy, které tehdy měli, ale jen na šťastné dětství.

Znamená to tedy, že je minulost skutečně lepší? Nikoliv. V podstatě by se dalo, až na několik výjimek, tvrdit, že žádná doba není ve své podstatě lepší či horší než jiná. Ano, můžeme je porovnávat ukazateli jako například HDP a dalšími, avšak ty nám neřeknou, jak se lidé v té době skutečně cítili, a o to tu jde především.

Takováto nostalgie však může být i nebezpečná. Pokud toužíme po vrácení „starých zlatých časů“, měli bychom si uvědomit, že možná tak zlaté ani nebyly, jen naše mysl si je tak přetvořila. Pokud se na minulost totiž budeme dívat nekriticky, můžeme snadno opakovat tehdejší chyby. A to nikdo z nás v žádném případě nechce.